Na vysoké škole jsem se díky filozofii poprvé setkala s tím, jak rozdílně dokázali lidé napříč staletími přemýšlet o něčem, co používáme téměř každý den bez většího přemýšlení.
O kráse.
Fascinovalo mě, že každá epocha se ji pokoušela pochopit znovu. Jako by předchozí odpověď nikdy nestačila. Jedni hledali krásu v Bohu a v něčem, co člověka přesahuje. Jiní v matematice, proporcích a harmonii. Další tvrdili, že krása vůbec není vlastností věcí — že vzniká až v očích a mysli člověka, který se na ně dívá.
Pro jedny byla téměř božská.
Pro jiné dokonale hmatatelná.
Pro jedny objektivní řád světa.
Pro jiné subjektivní pocit.
A přesto se napříč staletími stále vrací jedna podivuhodná představa: že krása není pouhou ozdobou života. Že v sobě skrývá něco důležitějšího. Dostojevskij tuto myšlenku dovedl do jedné z nejslavnějších a zároveň nejzáhadnějších vět o kráse:
„Krása spasí svět.“
Ta věta pochází z románu Idiot a je mnohem komplikovanější, než jak dnes bývá citována. Dostojevskij nám nedává jednoduchý návod, jaká krása má svět zachránit. Naopak nás nutí přemýšlet, co vůbec nazýváme krásou a zda krása sama stačí k dobru. A právě to mě na ní fascinuje.
Protože pokud má krása skutečně takovou moc, musíme se nejprve zeptat:
Co je vlastně krása?
Už Platón by pravděpodobně odpověděl úplně jinak než člověk dneška.
Krása pro něj nekončila u krásného těla. V Symposiu popisuje cestu, při níž člověk postupuje od obdivu jednoho krásného těla přes krásu dalších těl, duší, myšlenek a poznání až k samotné Krásě — něčemu, co už není závislé na konkrétní tváři ani předmětu. To je téměř převrácení dnešního uvažování. My máme tendenci krásu konkretizovat. Platón ji postupně zbavoval konkrétnosti. Čím výše člověk vystoupá, tím méně potřebuje krásu vlastnit a tím více chápe její podstatu.
O mnoho století později křesťanská filozofie krásu ještě výrazněji spojila s transcendentnem. Potom ale přicházejí myslitelé, kteří tuto jistotu naruší.
David Hume připomíná, že krása není jednoduše kvalitou věcí samotných, ale existuje také v mysli toho, kdo je pozoruje. A najednou vzniká problém, který jsme nevyřešili dodnes: když dva lidé hledí na stejnou věc a pouze jeden v ní spatří krásu — kde tedy krása skutečně je?
Ve věci?
V oku?
V mozku?
Ve vzpomínkách?
V kultuře, která nás naučila, co máme považovat za krásné?
A potom přichází Kant.
Ten mě na celé filozofii krásy fascinuje možná nejvíce. Protože krása je podle něj subjektivně prožívaná, ale estetický soud zároveň vznáší zvláštní nárok na obecnost. A především přichází jeho slavná myšlenka nezainteresovaného zalíbení. Krásu můžeme obdivovat, aniž bychom ji potřebovali vlastnit.
A tady se filozofie stará více než dvě století najednou dotýká našeho současného života. Protože právě tohle dnes příliš neumíme.
Když vidíme něco krásného, chceme si to koupit.
Když vidíme krásné místo, chceme ho vyfotografovat.
Když vidíme krásného člověka, chceme jeho pozornost.
Když zažijeme krásný okamžik, chceme jej uložit.
Nestačí nám být svědkem krásy. Chceme se stát jejím vlastníkem.
Schopenhauer jde ještě dál. V estetickém prožitku spatřoval vzácný okamžik, kdy člověk na chvíli uniká nekonečnému mechanismu chtění.
Chci.
Získám.
Zvyknu si.
Chci něco dalšího.
A znovu.
Krása ale může tento mechanismus na několik sekund zastavit. Ne proto, že jsme konečně dostali to, co jsme chtěli. Ale proto, že jsme na chvíli přestali chtít. A to je možná jedna z nejsilnějších filozofických definic luxusu, jaké znám. Ne mít všechno. Na chvíli nic nepotřebovat.
A potom se vracím k Dostojevského větě.
„Krása spasí svět.“
Možná ji nemáme chápat tak, že svět zachrání krásné tváře, nádherné šaty, dokonalá těla nebo estetické předměty. To by bylo příliš jednoduché.
Možná může svět zachránit něco, co se při skutečném setkání s krásou děje uvnitř člověka.
Schopnost zastavit se.
Obdivovat.
Nevlastnit.
Necítit závist.
Neporovnávat.
Na několik okamžiků nic nepotřebovat.
A jen přijmout, že něco krásného existuje.
Krása nás od antiky až po současnost učí něčemu, co člověk přijímá velmi nerad: že hodnota něčeho nemusí záviset na tom, jak dlouho to dokážeme vlastnit. Možná dokonce naopak. Některé věci jsou krásné právě proto, že nám nepatří. Že přišly. Na okamžik jsme je spatřili. A potom odešly.
Platón by za nimi hledal vyšší Krásu. Hume naši mysl. Kant nezainteresované zalíbení. Schopenhauer osvobození od chtění. Dostojevskij v kráse otevřel otázku tak velkou, že ji řešíme dodnes. A po všech těch staletích stále nemáme definitivní odpověď.
Možná je to dobře.
Protože ve chvíli, kdy bychom dokázali krásu přesně definovat, změřit a vysvětlit, možná by přestala být tím, co nás na ní fascinuje nejvíc — TAJEMSTVÍM.
