Existují ženy, které zvládají téměř všechno. Práci. Rodinu. Vztahy. Odpovědnost. Očekávání druhých. Jsou těmi, na které je spoleh, které drží věci pohromadě a které si téměř vždy poradí. Jejich síla je obdivuhodná. Jen někdy má svou cenu. Protože mezi vším, co je třeba zařídit, zvládnout, rozhodnout a unést, může nenápadně zmizet jedna velmi důležitá otázka:
A kde jsem v tom všem já?
Právě do tohoto prostoru vstupuje Šárka Purgertová — koučka a expertka na přetíženou funkčnost, která pomáhá ženám, jež zvládají víc, než je třeba, znovu nacházet cestu k sobě. A mám velkou radost, že se Šárka stává také součástí Nobles’ Magazine a že její jméno na našich stránkách neuvidíte pouze jednou. S jejími texty se budete setkávat pravidelně.
Šárka do Nobles přináší něco, co je nám velmi blízké — spojení znalostí se skutečným životem. Dlouhodobě se věnuje tématům psychologie, vztahů a osobního rozvoje. Její zkušenost však sahá mnohem dál. V minulosti stála za organizací velkých společenských a podnikatelských akcí, sama prošla světem podnikání a zároveň zná jednu z nejnáročnějších životních rolí — je maminkou tří dětí.
Zná tedy prostředí vysokých očekávání, odpovědnosti i výkonu. Ale také svět vztahů, rodiny a těch tichých okamžiků, kdy člověk zjistí, že dokázal být oporou všem kolem sebe — a možná trochu zapomněl být jí sám sobě.
Právě proto jsem ráda, že se k Nobles přidává další osobnost, která nebude našim čtenářkám říkat, jak mají žít. Mnohem zajímavější je totiž nabídnout jim prostor, aby se na svůj život na chvíli podívaly jinak.
Její první text nese název „Chybím sama sobě“. Je to příběh jedné ženy. A přesto může být příběhem mnoha z nás. Protože skutečný luxus možná není mít všechno. Možná je jím neztratit při tom všem samu sebe.
Chybím sama sobě
Tento příběh mi vyprávělo mnoho žen. Pokaždé trochu jinak, s týmž tichým poznáním uvnitř. Možná ho znáš i ty.
“Večer jsem se vrátila domů. Po naplněném dnu. Byla jsem příjemně unavená, tím hezkým způsobem, kdy víš, že den měl smysl. Celý den s úžasnými lidmi, se kterými jsme vzájemně rostli. Byla jsem tam pro ně, pro práci, pro růst, pro radost a krásu. A pak znovu radost s rodinou. I povinnosti.
Večer jsem padla do postele. A v polospánku, s obrazem krásného snu jsem si uvědomila, jak vzdálený je ten sen od mého života. Můj sen jsem já. Můj život jsou všichni okolo. A já ve svém životě nejsem. Chybím sama sobě. Za poslední roky jsem si to neuvědomila ani jednou. Vůbec mě to nenapadlo.
Nebolí to. Není v tom žádná negace. Jen tiché uvědomění, jak moc jsem se odpoutala od sebe ve víru povinností.
Vím o lidech ve svém okolí, co každý potřebuje, co je třeba zařídit, kde můžu být podporou. Držím situace pohromadě jako stožár, který dává jistotu. Jako kotva, která stabilizuje v rozbouřených dnech. Je to práce, která není vidět, systém, který držím, plánuji a organizuji. Vnímám, kdo cítí nepohodlí. Vidím, kde je potřeba přidat. Cítím, kde můžu podpořit. Splněné úkoly, dodržené termíny, připomenuté věci. Péče, která teče samozřejmě a tiše, aniž by ji kdokoli pojmenoval.
Ale kde jsem já?
Najednou nevím. Byla to zajímavá noc. Přemítala jsem a vnímala, že nepotřebuji jen čas pro sebe, potřebuji být víc sama se sebou. A sama sebou. Jen jsem to přijala. Teď to tak je. Už to vím.
A můžu to změnit. Tohle uvědomění je bod, od kterého začíná nový den. Buď s tím něco udělám teď, nebo později, nebo nikdy. Ať to bude jakkoli, bude to moje vědomé rozhodnutí. Můžu žít svůj život tak, jak je. Teď jsem s tím v pohodě. Ale kdykoliv se můžu rozhodnout jinak. Chci? Nechci? Je to jen na mě. Vlastně po dlouhé době první věc, která je opravdu moje. Je uvnitř mě a jen já se s ní budu sžívat dál.
Další den v práci, další den s rodinou, další večer a polospánek. S úsměvem. Jaký mám život? Můj — a přitom cizí. Teď ho takového chci. A kdykoliv to můžu změnit. Já, sama za sebe a pro sebe.”
Tento příběh končí klidně. Ne vždy to tak je. Ale vždy, ať bolí nebo ne, začíná stejně. Tichým okamžikem, kdy si řekneš: chybím sama sobě.