To nejzajímavější možná není vědět, co přijde. Ale všimnout si okamžiku, kdy to právě začíná. Budoucnost většinou nepřichází s oznámením. Nevstoupí do místnosti a neřekne: Teď se dívejte. Právě začíná něco nového.
Často je mnohem nenápadnější.Objeví se v ateliéru mladého designéra. V nápadu, který ještě nemá jistotu, zda obstojí. V pohledu fotografa, který vidí známý svět trochu jinak než my. A právě proto nás baví hledat ji dřív, než dostane jméno.
Pro tento editorial Nobles’ jsme otevřeli dveře nové fotografické spolupráci, abychom jej nechali nadechnout se jiným pohledem. A vedle nového pohledu za objektivem vstupuje do tohoto příběhu také mladá designérka studující na UMPRUM Veronika Fejtová. Studentka Ateliéru produktového designu na UMPRUM, která předtím studovala na UTB ve Zlíně a část studia strávila na dánské Designskolen Kolding. A právě z Dánska si přivezla něco možná cennějšího než další techniku navrhování: zkušenost s prostředím, kde komunikace nemusí stát na hierarchii a autoritě. Sama roli designéra nevnímá jako roli člověka, který pouze rozhoduje o tom, co je krásné. Vidí ho také jako spojku mezi marketingem, řemeslem, materiálem, estetikou a člověkem, který bude výsledný předmět skutečně používat.
Dvě nové energie.
Jeden editorial.
A jedna otázka:
Kde vlastně vzniká něco nového?
MOŽNÁ NE TAM, KDE TO HLEDÁME
Máme zvláštní představu, že inovace musí být komplikovaná. Nová technologie. Nový materiál. Nový algoritmus. Něco, co jsme ještě nikdy neviděli. Jenže dějiny umění dokazují téměř pravý opak. Jedny z největších změn často nastaly ve chvíli, kdy někdo nevytvořil nový svět. Pouze se jinak podíval na ten starý.
Marcel Duchamp vzal obyčejný předmět a změnil jeho kontext. Najednou se svět nehádal o krásu objektu, ale o samotnou definici umění. Pablo Picasso nerozhodl, že lidská tvář potřebuje být krásnější. Rozložil způsob, jakým jsme ji byli zvyklí vidět.
A móda udělala totéž. Rei Kawakubo začala zpochybňovat představu, že oděv musí lidské tělo vždy idealizovat. Alexander McQueen dokázal z módní přehlídky vytvořit psychologické divadlo, kde oblečení nebylo konečným cílem, ale prostředkem k vyprávění příběhu. Každý jiným způsobem objevil totéž: originalita často nevzniká v tom, co vidíme. Vzniká v tom, jak se díváme.
Existuje nádherný rozdíl mezi dívat se a vidět. Díváme se neustále. Na stovky obrazů denně. Na módu. Lidi. Budovy. Předměty. Vidět je ale něco jiného.
Vidět znamená všimnout si možnosti.A právě zde se zvláštním způsobem potkávají fotografie a design. Fotograf může stát před stejným člověkem jako deset fotografů před ním — a přesto vytvořit jiný obraz. Designér může vzít předmět, který už tisíce lidí považují za nepotřebný — a spatřit v něm začátek. Nové oči nepotřebují nový svět. Potřebují zvědavost.
A PAK PŘICHÁZÍ JEDEN TENISOVÝ MÍČEK
V hlavní roli ACEBAG Veroniky Fejtové. Veroniku zajímá upcycling, ale nikoli jen jako líbivé ekologické heslo. Sama upozorňuje na jeho paradox: některé „udržitelné“ projekty mohou při zpracování materiálu spotřebovat tolik energie, že se původní ekologická myšlenka začne sama zpochybňovat.
Na první pohled výrazná forma.
Jenže jeho skutečný příběh se skrývá uvnitř. Vzniká z použitých tenisových míčků. Jeden vak pojme přes 100 ohraných míčků, vložených do všitých textilních tunýlků. Míčků, jejichž první život už skončil. A to je mnohem zajímavější, než se může zdát.
Tenisový míček je totiž téměř dokonalým symbolem pohybu. Jeho existence je založena na rychlosti, nárazu, rotaci a odrazu.Je stvořen k tomu, aby nezůstal stát. A designérka udělá pravý opak. Promění jej v objekt, na kterém člověk může sedět, odpočívat. To, co bylo stvořeno pro pohyb, se stává místem pro klid. A právě v této jediné změně je víc poezie než v mnoha komplikovaných manifestech o udržitelnosti.
Tenisový míček má jednu zvláštní vlastnost. Aby se mohl zvednout, musí nejprve dopadnout. Možná proto je tak krásným symbolem současnosti.
Jsme zvyklí obdivovat nový začátek.
Novou kolekci.
Nový předmět.
Nový talent.
Novou sezonu.
Ale současný design nám nabízí mnohem zajímavější myšlenku: co když nemusíme pokaždé začínat od nuly? Co když může být budoucnost také pokračováním něčeho, co už svůj první příběh dohrálo? Ne návrat. Odraz.
A tenis k tomuto editorialu přidává ještě jednu téměř nečekanou kulturní vrstvu. Právě český ženský tenis znovu připomíná, jak silnou stopu dokáže malá země zanechat na největších světových kurtech. Wimbledon je přitom sám o sobě nádherným paradoxem. Jeden z nejtradičnějších turnajů světa je každý rok místem, kde se rodí nová jména. Historie tam není překážkou budoucnosti. Je její kulisou. A možná přesně tak bychom měli zacházet i s módou.
NOVÁ GENERACE
A možná právě proto nás zajímá UMPRUM.
Umělecká škola není jen místem, kde se mladí lidé učí vyrábět krásné věci.
V ideálním případě je místem, kde se učí pochybovat o věcech, které ostatní považují za samozřejmé.
Proč musí tento materiál skončit jako odpad?
Proč musí objekt sloužit pouze jedné funkci?
Proč se tyto dvě věci nesmějí spojit?
Proč by móda měla vypadat právě takto?
A právě slovo „proč“ stojí na začátku téměř každého skutečně zajímavého objevu. Ne všechno, co vznikne, změní svět. Ani nemusí. Experiment není závazek k revoluci. Je to svolení hledat. A bez hledání bychom stále dokola vytvářeli pouze dokonalejší verze toho, co už existuje.
Tento editorial není příběhem jednoho looku. Ani jednoho designového objektu. Je o setkání pohledů. O módě, která nemusí vysvětlovat sama sebe. O mladé designérce, která v použitém materiálu uvidí pokračování. O fotografce, která přináší do Nobles’ nový vizuální dech. A o magazínu, který nechce pouze ukazovat krásu, kterou už známe. Chceme občas otevřít dveře i té, pro kterou ještě nemáme definici. Protože nejzajímavější okamžik nepřichází tehdy, když už celý svět ví, že něco má hodnotu.
Přichází o chvíli dřív.
Když někdo něco uvidí.
Někdo tomu uvěří.
Někdo to vytvoří.
A ostatní se teprve učí dívat.
A právě fotografie dávají tomuto editorialu další rozměr. Nový fotografický rukopis přináší do Nobles’ jiný pohled – současnější, odvážnější a méně předvídatelný. Nejde jen o zachycení módy, ale o hledání atmosféry, pohybu a momentu, který má vlastní emoci.
Máme radost, že se svět Nobles’ může díky novým tvůrcům neustále proměňovat, aniž by ztrácel svou podstatu. Olga, děkujeme za nový pohled, citlivost a energii, kterou fotografie tomuto příběhu přinesly. Protože někdy právě nový člověk za objektivem dovolí i nám samotným vidět Nobles’ trochu jinýma očima.
