Pouto mezi rodiči a dětmi je tak velké a silné, že nikdo a nic je nedokáže rozdělit od sebe. Starat se a pečovat o naše děti budeme celý život, i kdyby jim bylo 90, protože jsou a budou to naše „MALÉ“ děti. Čím starší jsou mí kluci, tím častěji slyším věty typu: „Maminko, já už nejsem mimino“, „Já to zvládnu sám“, „Mami, já už jsem velký, proč máš o mě strach?“…Ano, letí to strašně a to malé, které kdysi neumělo vyslovit „R, Ř“ už samo nakupuje a snaží se jít svou cestou.
Řeknu Vám jeden příběh. Jedna maminka s tatínkem vozili často svého syna na prázdniny k babičce. Když syn povyrostl zeptal se rodičů: „Proč mě stále vozíte k babičce? Já už jsem velký a zvládnu cestu sám. Nemusíte jezdit pokaždé se mnou, přece už je mi 9“. Po dlouhém dohadování s rodiči, se maminka s tatínkem nakonec vzdali a rozhodli se poslat syna k babičce. Když se na vlakovém nádraží snažili dát synovi ještě pár rad a poučení, ten je přerušil a řekl: „Ale jo, všechno vím, už jsem to slyšel 100 krát. Nejsem přece mimino…“ Tehdy tatínek najednou řekl:“ Synku, kdyby se stalo cokoliv, udělalo se ti špatně nebo by ses hodně bál - tady máš“, a dal malý kousek papíru synovi do kapsy.
Konečně se rozloučili a syn vešel do vlaku. Měl obrovskou radost, že mu rodiče uvěřili a byl spokojený sám se sebou, že už je dostatečně velký, aby zvládl takovou maličkost, jako cestu vlakem k babičce. Jenže jeho radost netrvala příliš dlouho, protože po nějaké době pochopil, že sedí mezi úplně cizími lidmi, kteří na něj naštvaně zírali a průvodčí mu dokonce vynadal, protože mu dlouho trvalo, než našel lístek. Čím dál více cítil úzkost, osamělost a bezradnost. Když se chtěl rozbrečet, vzpomněl si na to, že mu tatínek dal něco do kapsy. Vytáhl papír a třesoucíma se rukama začal číst: „Můj statečný synu, jsem ve vedlejším vagonu“…
Proto se nebojte dávat svým dětem možnost jít cestou, kterou si zvolili, a důvěřujte jim, protože my rodiče budeme vždycky ve vedlejším vagonu a budeme s nimi i tehdy, když nás nevidí.
