NĚKTERÉ SNY NEUMÍRAJÍ
Nikdy jsem úvody nepsala. Možná proto, že jsem vždycky raději nechávala mluvit obrazy, lidi, umění a příběhy, které jsme v Nobles’ vytvářeli. Tentokrát je to jiné. Tentokrát musím začít sama u sebe. Říká se, že všechno je jednou poprvé. A možná právě návraty jsou chvílí, kdy člověk musí říct věci, které předtím říkat nepotřeboval.
Protože Nobles’ na nějaký čas ztichl…
Ne proto, že bych přestala věřit.
Ne proto, že by mi došly nápady.
A už vůbec ne proto, že bych přestala milovat svět, který jsme kolem Nobles’ začali vytvářet. Právě naopak.
Moje odmlka nebyla rozhodnutím, které jsem plánovala. Nebyla dovolenou ani chvílí, kdy člověk jednoduše odloží práci a řekne si, že se k ní jednou vrátí. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života. Protože existují projekty, na kterých pracujete. A potom existují projekty, kterými žijete.
Nobles’ pro mě vždy patřil k těm druhým.
Když něco opravdu milujete, přestáváte počítat hodiny. Plánujete. Sníte. Hledáte. Spojujete lidi, kteří by se možná nikdy nepotkali. Jeden fotograf přivede dalšího umělce. Jedna modelka inspiruje designéra. Jeden rozhovor otevře dveře k místu, o kterém jste ještě včera nevěděli. Jeden náhodný kontakt se může stát začátkem příběhu, který změní celý editorial. A postupně vzniká něco zvláštního. Jednotliví lidé přestávají být jednotlivými body.
Začnou vytvářet energii…
Vždycky mě fascinovala představa atomu. A možná v tom není žádná velká záhada — pět let na vysoké škole chemické fakulty na člověku přece jen nějaké následky zanechá. Jsem ale ráda, že chemie, fyzika a celá jejich vědecká rodina konečně dostávají příležitost dokázat, že všechny ty roky studia nebyly zbytečné. Přiznávám jen, že využít je jednou jako metaforu pro Nobles’ by mě tehdy nenapadlo ani v té nejodvážnější chemické reakci.
Atom. Něčeho tak nepatrného, že ho pouhým okem nikdy neuvidíme, a přesto v sobě může skrývat obrovskou energii. Ve 20. století fyzika ukázala světu ještě něco fascinujícího: za určitých podmínek může jediná reakce spustit další. Ta další další. A vznikne řetězová reakce. Jeden impuls už není jen jedním impulsem. Stává se začátkem něčeho mnohem většího. A přesně tak jsem vždycky viděla Nobles’. Každý člověk, který do něj vstoupil, byl jedním takovým atomem.
Fotograf.
Modelka.
Vizážista.
Designér.
Umělec.
Florista.
Architekt.
Člověk s nápadem, který možná ještě nikdo neviděl.
Každý přinesl něco svého. A Nobles’ měl být místem, kde se tyto jednotlivé energie potkají a spustí vlastní řetězovou reakci.
Talent probudí talent.
Krása inspiruje krásu.
Odvaha dá odvahu někomu dalšímu.
A potom se to zastavilo…
NĚKDY ŽIVOT PŘEPÍŠE SCÉNÁŘ, ANIŽ BY SE NÁS ZEPTAL
Můžeme plánovat měsíce dopředu. Můžeme mít připravené projekty, lidi, termíny, fotografie i sny. A přesto existují okamžiky, kdy nám život velmi elegantně připomene, že nejsme režiséry úplně všeho. Někdo tomu říká osud.
Někdo náhoda. Někdo Bůh. A někdo jednoduše život. Jméno možná není důležité. Důležité je, že někdy přijde něco, co jsme si neobjednali, neplánovali a rozhodně nepřáli. A najednou musíme pustit něco, co jsme ještě včera drželi oběma rukama.
Právě tehdy člověk pozná zvláštní rozdíl mezi projektem a snem. Projekt můžete ukončit. Sen se chová jinak. Můžete ho odložit. Můžete o něm nemluvit. Můžete se přesvědčovat, že teď jsou důležitější věci.
Ale pokud byl skutečný, někde uvnitř pokračuje dál. Potichu.
A právě v tom tichu jsem pochopila něco, co bych možná bez něj nikdy nepoznala. Myslela jsem si, že Nobles’ vytvářím já. Ale nebyla to pravda.
Nobles’ už dávno netvořil jeden člověk. Tvořili ho všichni, kteří mu dali část svého talentu, času, tváře, nápadu nebo důvěry. A během mého výpadku se stalo něco, co mě zasáhlo možná víc než cokoli jiného.
TI LIDÉ NEZMIZELI.
ZŮSTALI.
A PŘICHÁZELI DALŠÍ.
Noví fotografové. Noví umělci. Designéři. Tvůrci. Zajímavé osobnosti, projekty a organizace. Lidé, kteří v Nobles’ viděli něco, co jsem v těžkých chvílích možná sama na okamžik přestala vidět.
BUDOUCNOST.
A tehdy jsem pochopila, že řetězová reakce se možná vůbec nezastavila.
Jen probíhala jinak, než jsem plánovala.
MOŽNÁ NĚKTERÉ VĚCI MUSÍ NA CHVÍLI ZTICHNOUT, ABYCHOM POCHOPILI, JAK SILNÝ MAJÍ HLAS
Dnes se k Nobles’ nevracím tam, kde jsem skončila. To by bylo málo. Vracíme se dál. S novými lidmi. Novými pohledy. S větší odvahou spojovat módu s uměním, umění s filozofií, krásu s psychologií a fotografie s otázkami, které nekončí na poslední stránce editorialu. Nechci, aby Nobles’ byl magazín, který pouze ukazuje krásné věci. Krásných obrazů máme kolem sebe dost. Chci, aby člověk u fotografie zůstal. Aby objevil umělce, kterého neznal. Aby se dozvěděl něco, co ho překvapí. Aby některá věta narušila něco, čemu celý život věřil. Aby zavřel článek a ještě večer o něm přemýšlel.
Protože krása bez myšlenky může okouzlit oči. Ale krása, která v sobě nese myšlenku, dokáže pohnout člověkem.
Kdysi napsal Dostojevskij větu, která přežila svého autora, svou dobu i generace čtenářů:
„Krása spasí svět.“
Nevím, jestli krása skutečně dokáže zachránit celý svět. Možná je to příliš velký úkol pro jedno slovo. Ale věřím, že dokáže něco menšího — a možná stejně důležitého. Dokáže člověka na chvíli zastavit. Přimět ho dívat se. Cítit. Přemýšlet. Objevit talent druhého člověka. Vidět známou věc jinýma očima.
A někdy možná dodat odvahu někomu, kdo právě potřebuje udělat první krok ke svému vlastnímu snu. Jestli dokáže jedna fotografie inspirovat jednoho člověka, jeden člověk dalšího a ten dalšího… pak možná řetězová reakce krásy není až tak bláznivá představa.
Proto dnes nepíšu úvod k novému číslu Nobles’.Píšu něco mnohem osobnějšího. Píšu první stránku jeho další kapitoly. A každému člověku, který byl součástí té předchozí, chci říct jediné:
DĚKUJI, že jste neodešli, když Nobles’ ztichl.
A těm, kteří právě přicházejí:
VÍTEJTE.
Nevím přesně, kam nás tahle cesta zavede. Tentokrát už ani nechci předstírat, že všechno můžeme naplánovat. Vím jen jedno. Máme kolem sebe neuvěřitelné množství talentu, myšlenek, umění a krásy. A jestli měl ten můj neplánovaný výpadek nějaký smysl, možná právě ten, že jsem pochopila něco, co jsem předtím při vší té rychlosti neviděla:
NOBLES’ UŽ NENÍ JEN MŮJ SEN.
Patří každému, kdo do něj vložil kousek sebe. A pokud každý z nás dokáže být tím malým atomem, který předá svou energii dál, možná jednou skutečně vznikne ona reakce, o které jsem od začátku snila. Ne reakce, která něco ničí.
Ale taková, která probouzí talent, myšlenky, odvahu a krásu. A potom už zbývá jediná otázka:
Co když měl Dostojevskij přece jen pravdu?
Co když krása opravdu dokáže spasit svět?