Žijeme v době, která nás učí být neustále vidět. Ukazovat svou tvář, vysvětlovat se, vytvářet obraz sebe sama a často se vejít do představ druhých. My jsme se rozhodli udělat opak. Tvář jsme skryli. Ne proto, abychom ženu učinili neviditelnou, ale abychom připomněli, že její identita nezačíná ani nekončí tím, co vidíme.
Možná právě proto nás umění fascinuje už po staletí. Dokáže totiž člověka ukázat, aniž by ho muselo doslova zobrazit. Někdy o nás řekne více gesto, barva, stín nebo to, co zůstalo skryté, než dokonale zachycená tvář.
Ve světě je spousta umělců, jejichž díla vídáme téměř každý den — v muzeích, filmech, reklamách, na oblečení i v předmětech kolem nás. A pak jsou umělci, s jejichž tvorbou se setkáváme jen zřídka. Přesto jejich svět dokáže překvapivě přesně pojmenovat něco, co sami někdy neumíme vyslovit.
Jednoho z nich bych vám ráda představila prostřednictvím tohoto editorialu. Ne proto, že bychom chtěli jeho dílo napodobovat. Ale protože otázka, kterou ve své tvorbě otevíral, je možná dnes aktuálnější než kdy dřív: Kolik z člověka musíme vidět, abychom skutečně poznali, kdo je?
Odilon Redon byl francouzský symbolista, který nemaloval pouze to, co viděl. Zajímalo ho především to, co se odehrává za hranicí viditelného — sny, podvědomí, vzpomínky, samota, touha i lidská představivost. Jeho umělecký život měl téměř dvě tváře.
V první dominovala černá. Redon vytvářel tajemné kresby a litografie, kterým sám říkal noirs. Objevovaly se v nich oči, stíny, podivné bytosti a snové výjevy. Černá pro něj nebyla jen barvou temnoty. Byla prostorem, ve kterém může začít pracovat představivost. Později do jeho tvorby vstoupila barva — téměř jako světlo po dlouhém období stínu. Růžová, žlutá, modrá, fialová, červená. Redon je nepoužíval jen proto, aby napodobil přírodu. Barvou vytvářel náladu. Dokázala být něhou, energií, tajemstvím i duchovním světlem. Obraz tak neměl pouze něco ukazovat. Měl v člověku něco vyvolat. A právě tehdy se jedním z jeho nejkrásnějších motivů staly květiny. Jeho kytice často nepůsobí, jako by byly utržené ze zahrady. Některé květy jsou skutečné, jiné téměř fantastické. Jako by nevyrůstaly ze země, ale z lidské mysli.
Odilon Redon nevnímal květiny jako dekoraci.
Viděl v nich emoci, vnitřní svět a ticho, které má vlastní hlas. Jeho obrazy nevysvětlovaly — naznačovaly. Nezobrazovaly člověka tak, jak vypadá, ale tak, jak se cítí, když zůstane sám se sebou. Květ u něj nebyl ozdobou. Byl symbolem něhy, melancholie i skryté síly. V Redonově světě nebyla krása povrchem. Byla stavem duše. A právě tak působí i tento editorial — jako tiché gesto ženy, která nemusí odhalit tvář, aby ukázala charakter. Jako připomínka, že to nejzajímavější na člověku často neleží v tom, co o sobě prozradí, ale v tom, co si dovolí proměnit v symbol.
Květina se u Redona stává symbolem života, citlivosti a proměny. Něčeho nádherného, ale zároveň pomíjivého. Barva jí dává emoci a fantazie ji osvobozuje od reality. Redon totiž nechtěl divákovi všechno vysvětlit. Nechal mu prostor, aby si význam obrazu našel sám. A právě v tomto prostoru začíná náš editorial.
Možná právě proto Redonovy květiny působí i po více než století tak současně. Připomínají nám, že krása nemusí být dokonalá. Že světlo potřebuje stín. Že jemnost není opakem síly. A že některé části člověka lze zahlédnout až ve chvíli, kdy přestaneme hledět pouze na jeho tvář. Redon maloval to, co se rodí uvnitř. My jsme se to pokusili obléknout.
To nejhlubší na člověku totiž často neleží v tom, co ukáže světu, ale v tom, co se rozhodne proměnit v symbol.
